OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Na příkladu FEAR FACTORY je krásně vidět, kam se dokáže vyvinout kdysi moderní a novátorská kapela, určující trendy v metalové muzice. Je tomu již neuvěřitelných 15 let, co tito Američané natočili svůj opus magnum „Demanufacture“. Za tu dobu se toho v jejich táboře stalo hodně, včetně personálních rošád, hádek a usmíření. Jednoho takového jsme svědky i v posledních měsících, kdy si po letech Burton C. Bell a Dino Cazares skočili do náruče a ohlásili společný hudební projekt. Že jím bude nové album FEAR FACTORY, tušil snad každý. Otázkou pak už jen zůstalo, co můžeme od kapely pět let po nepodařeném a tak trochu i zoufalém kroku mimo v podobě „Transgression“ očekávat.
Už název „Mechanize“ hovořil za mnohé. Návrat ke kořenům, tedy k tomu, co skupinu nejvíce proslavilo. Jiná možnost v jejím případě prostě není. Jenomže to, co kdysi působilo jako zjevení, dnes tvoří v podstatě příjemné metalové retro. Právě toto tvoří onen paradox uvedený v první větě této recenze. Od FEAR FACTORY už samozřejmě málokdo čeká bourání starých hranic a vytyčování nových. Komu to však vadí, když po předchozí nudné a vyčpělé nahrávce servíruje sice prověřenou, avšak svěže působící kvalitu? Kruh jakoby se angažováním osvědčeného bicmena Gena Hoglana symbolicky uzavřel. Své síly tak spojily persóny spjaté s těmi nejvýraznějšími monumenty („Demanufacture“ a „City“) metalového subžánru, který se formoval v devadesátých létech. Popravdě řečeno o jiné náhradě za mlátičku Herreru ani nemohlo být řeči.
A veteránský „all-star band“ se nenechává zahanbit. Nepřekvapuje, nešokuje, nehledá nové cesty ani neexperimentuje. Oprašuje starý a funkční mustr, včetně dramaturgie playlistu, který otevírá energická a rázná skladba a uzavírá klidnější, jež volně přechází téměř až v ambientní rozjímání. FEAR FACTORY rovněž vždy spoléhali na ničivou sílu tlakové vlny způsobené nástupem úvodní skladby. Titulní „Mechanize“ toto pravidlo potvrzuje bezezbytku. Industriální zvuky vyplňující její první okamžiky jsou zanedlouho vystřídány plnotučným zvukem Cazaresovy kytary, kterou vydatně podporuje palba Hoglanových bicích. Jednoduchost a údernost zůstávají nejvěrnějšími spojenci Američanů, kteří k jejich prospěchu opět přestali předstírat, že tomu kdy bylo jinak. Burton C. Bell ve své tradiční silné pěvecké poloze (kdopak si ještě vzpomene na jeho zoufalý projev na festivalu Brutal Assault v létě 2006?) předvádí sice již nikterak překvapující, ovšem k písním FEAR FACTORY, a to včetně těm z novinky, naprosto sedící rotaci ukřičených a zpěvných poloh.
Jestli něco výrazněji symbolizuje „Mechanize“, tak je to pojem pohoda. Pohoda znovu nalezená v komunikaci dvojice Bell – Cazares, pohoda a nadhled nad vlastní tvorbou a především pohoda kompoziční. Album zní jako stále ještě dostatečně atraktivní a výživný kompilát ze stěžejních nahrávek „továrny na strach“. Z „Demanufacture“ si vzalo strojově přesné rytmy a nekompromisní útok vpřed, což symbolizují skladby jako „Mechanize“, „Christploitaion“ anebo „Controlled Demolition“ a z „Obsolete“ zase cit pro chytlavou melodii a infiltraci rockových vlivů přímo do útrob dobře zaběhaného metalového stroje. Asi nejlepším důkazem neutuchající schopnosti složit v dobrém slova smyslu hit, jemuž se chce z hlavy jen velmi těžce, je skladba „Powerschifter“ se svým znamenitým refrénem sloužícím jako pomyslný můstek mezi minulostí a současností.
Zářivou minulostí ztrávenou na čele pelotonu určujícího tempo vývoje metalové hudby a současností symbolizující potvrzení vydobytých pozic a status zkušených mazáků, který si drží svůj kvalitativní standard. FEAR FACTORY po minulém máchnutí do prázdna naštěstí sami dobře pochopili, kde je jejich místo pod sluncem a že pokoušet se o cokoliv jiného, než je omílání svého letitého stylu v jejich případě asi fungovat nebude. Zatím to stále stačí na solidní desku plnou kvalitních a svižně plynoucích písní a co bude příště, to teď opravdu nemusíme řešit.
FEAR FACTORY po pěti letech opět na scéně. Nečekejme od nich žádnou dříve nepoznanou modernu. Návrat v podařeném retro-stylu však určitě ano!
7,5 / 10
Burton C. Bell
- vokály
Dino Cazares
- kytara
Byron Stroud
- basa
Gene Hoglan
- bicí
1. Mechanize
2. Industrial Discipline
3. Fear Campaign
4. Powershifter
5. Christploitation
6. Oxidizer
7. Controlled Demolition
8. Designing The Enemy
9. Metallic Division
10. Final Exit
Genexus (2015)
The Industrialist (2012)
Mechanize (2010)
Transgression (2005)
Archetype (2004)
Hatefiles (2003)
Digital Connectivity (2002)
Concrete (2002)
Digimortal (2001)
Obsolete (1998)
Remanufacture (Cloning Technology) (EP) (1997)
Demanufacture (1995)
Fear Is The Mindkiller (EP) (1993)
Soul Of A New Machine (1992)
Vydáno: 2010
Vydavatel: Candlelight Records
Produkce: Rhys Fulber & FEAR FACTORY
Praotci metalcoru jsou zpět a pokud si chtějí před mladými „deathcore“ kluky zachovat tvář, tak musí předložit kvalitní matroš. A to se jim s „Mechanize“ vcelku i podařilo. Pravačka staronového kytaristy Dina Carazese má rychlost a „nováček“ Gene Hoglan se až překvapivě rychle dostal do FEAR FACTORY stylu bubnování. Tak jako většina zavedených kapel ani FEAR FACTORY nehazardují se svým jménem, takže experimenty nečekejte. Tady se hraje na jistotu a dle očekávání zní na „Mechanize“ sekané kytarové /dvoukopákové palby a melodické refrény, které tuto kapelu proslavily. Berte nebo nechte ležet. Nelze se ubránit srovnání s ARKAEA, druhou to polovinou rozervaných původních FEAR FACTORY, (kterou jsem přeci jen v recenzi trestuhodně o 1 bod nadhodnotil), a tady platí dvojnásob, že když dva dělají totéž, nemusí výsledek vypadat stejně. Faktem asi je, že FEAR FACTORY = Burton C. Bell, jehož charisma a hlavně jehož melodické vokální linky v refrénech zapalují v „Mechanize“ onu jiskru, která rozhoří nadšení z této desky. Vzpomínáte ještě na hitovku „Self Bias Resistor“ z alba „Demanufacture“? Tak podobných tu pár najdete. „Mechanize“ je plné energie a z boje s monotónností vychází přeci jen vítězně. Přičítám půl bodu za mimořádně vyvedený, závěrečný opus magnum s názvem „Final Exit“.
Burton C. Bell: „FEAR FACTORY jsou jako obchod a já pouze reorganizuji“. Myslím, že toto prohlášení docela vystihuje i novinkové album. Reorganizace v sestavě byla sice provedena poněkud svérázným způsobem a neustálý šok z coup d'état se snaží přebít hmatatelný výsledek v podobě nového alba. Po ne zas tak špatném i když produkčně velmi nezvládnutém předchozím albu „Transgression“ přichází tedy i reorganizace hudební pod rčením: „Drž se ševče, drž svého kopyta, přestože bys rád sochy tesal, tak kvůli nim neházej verpánek do žita“. Úžasné skladby jako „Industrial Discipline“, „Powershifter“ a „Final Exit“ jsou doplněny dalšími neméně promakanými, velmi dobře do sebe zapadajícími cyber fláky a jako celek stvrzují jedinečnost a nedostižnost kapely v žánru, který sama když ne stvořila, tak velmi významě formovala. Tohle je „Mechanize“ ! Podobně hudebně smýšlející vedlejší projekty bývalých či současných představitelů téhle unikátní továrny, stejně tak další snaživci (např. současný MNENIC), snad kromě SYL, musí na vyučující profesory pořád jěstě hledět s velkým respektem. Chemie FEAR FACTORY i přes několik větších výbuchů (kupodivu) funguje neustále špičkově.
Půl bodu ubíram za to, že jsem přeci jenom od profesorů čekal trošku té experimentální odvahy (ne jenom klasickou přednášku) a za to, že limitovaný fan tool box neobsahuje kombinačky a aku vrtačku.
"Mechanize" zní sice ponejvíce ze všeho jako výtah z úspěšných děl "Demanufacture" a "Obsolete", nicméně obsahuje velmi solidní až dobré skladby. Navzdory této sázce na jistotu se to inovované sestavě FEAR FACTORY (milimetrově přesné strojové Hoglanovy bicí stojí opravdu za to) povedlo, a tak si připisuje na své konto další úspěšný zářez...
Áno, príjemné metalové retro, ktoré ale paradoxne pôsobí aj neuveriteľne sviežo. Nový vietor do plachiet priniesol aj "nováčik" Gene Hoglan, o ktorého kvalitách sa nedá pochybovať. Aj napriek tomu, že sme sa nedočkali ničoho nového, "Mechanize" je viac ako dôstojným pokračovaním v kariére kapely a snáď aj slušným prísľubom do budúcnosti.
Nebudem to tajiť, k tomu projektu som pristupoval s miernym dešpektom. Prekvapenie z jeho kvalít je však natoľko veľké, že by bolo nezmyslom skrývať nadšenie. FEAR FACTORY nakopnutí dokonalou strojovou hrou fenomenálneho Gene Hoglana rozniesli na svojej novinke v mechanických zuboch akékoľvek pochybnosti o ich kvalitách. Svoj nezameniteľný štýl vyformovali na začiatku deväťdesiatych rokov, v absolútnej dokonalosti je zachytený na magickom diele "Demanufacture", čo však v roku 2010? Tu už naozaj ide iba o to, či zložili alebo nezložili dobré songy. Skúste si vypočuť napríklad "Fear Campaign" a odpoveď vám bude hneď jasná.
-bez slovního hodnocení-
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.